GEORGE ORWELL

25.6.1903 - 21.1.1950, vlastním jménem Eric Arthur Blair. Narodil se v Motihari v Indii v rodině koloniálního úředníka, v typické anglické "middle-class". Vyrůstal v Anglii v Oxfordshiru, kde plyne také říčka Orwell, podle níž si Blair zvolil svůj pseudonym. Vystudoval soukromou střední školu (proti nim posléze velice brojil) a prestižní Eton. Poté do svých 25 let sloužil v Indické imperiální policii v Barmě (později v knize Barmské dny). V roce 1927 se vrací do Anglie a začíná se živit jako novinář a esejista. Nějakou dobu žije také jako tulák v těch nejchudších vrstvách v Paříži a Londýně (zpracováno v knize Trosečníkem v Paříži a Londýně). Intenzivní politické a sociální vření, které smýká Evropou, ho vtahuje a tak se stává Georgem Orwellem, vášnivým socialistou, odpůrcem fašismu a zastáncem rovnosti.
          A ovšem také spisovatelem - v 30. létech napsal jak několik románů, které si bohužel v češtině nepřečtete: A Clergyman's Daughter, Keep the Aspidistra Flying, Coming Up for Air, tak "non-fiction": kniha Road to Wigan Pier nám přibližuje život téměř zbídačených horníků v Lancashirském městečku Wigan. Není divu, že se zapojuje jako dobrovolník do španělské občanské války, kde bojuje v legiích POUM ("Partido Obrero de Unificacion Marxista" – protistalinistická komunistická strana založená v roce 1935, kdy se k ní připojila i jedna trockistická skupina a disidenti z PCE). Zde první nadšení nad fungujícím socialistickým státem brzo střídá znechucení z intrik a fanatismu jednotlivých složek španělské levice. Stalinisté podporovaní SSSR bojují s anarchisty a POUM, revoluce je potlačována. Sám je po odchodu z fronty (kvůli zranění - průstřelu krku) hledán policisty (kteří po zakázání POUM zatýkali všechny, kdo s ní byli nějak spojeni) a někteří z jeho anglických spolubojovníků byli komunisty (kteří hodlali po Stalinově vzoru potlačit všechny "trockisty") odvlečeni neznámo kam a zabiti. Orwell velice dobře poznává manipulovatelnost idejí a "vyrábění historie" a zklamán odjíždí. O svých zážitcích píše v knize Hold Katalánsku. V době druhé světové války byl již naprosto pevně přesvědčen, že stávající kapitalistický systém nemá šanci na přežití. A i pokud se Spojencům povede zvítězit, neobejde se to bez dalekosáhlých změn - navrhuje rozsáhlá zestátnění, omezení výsad bohatých, omezení maximálních příjmů, také svobodu koloniím a podobně. Ovšem tím není vůbec myšlen stalinistický systém! Měla to být skutečně socialistická (tedy nic jako sociálně-tržní) demokracie. Orwellovy eseje vydala v roce 1995 Votobia ve výběru Úpadek anglické vraždy. Všechny (!) nalézající se v tomto výběru plus mnoho dalších vyšly také v nakladatelství Atlantis v knize Uvnitř velryby a jiné eseje. Vážně zamrzí, že vychází nezávisle na sobě dva výběry, které se (v tomto případě dokonce úplně) překrývají. Esej V břiše velryby (pojednává zejména o jiném velice zajímavém autorovi, Henrym Millerovi a jeho kontroverzní knize Obratník raka) vyšel u Votobie také samostatně a získal anti-cenu "Nejhorší překlad roku". Orwellovy eseje se týkají nejen politiky, literatury či kultury obecně, ale komentují život své doby v celé jeho pestrosti. Největší část pochází z období války. Všeobecně je považován za jednoho z nejlepších anglických esejistů vůbec. Kompletní sbírka esejů vyšla anglicky ve čtyřech svazcích Collected Essays, Journalism, and Letters.
          Války se neúčastní kvůli vleklé tuberkulóze, ale spolupracuje s BBC (v knize The War Commentaries), také pilně přispívá do předních anglických novin a časopisů (Tribune, Observer), právě v listu Tribune měl vyhrazený sloupek s názvem: "As I please" (Jak mně se líbí). De facto těsně před svou smrtí (umírá v Londýně) píše dvě svá nejznámější díla: Farmu zvířat a 1984. Obě tyto knihy jsou kritikou totalitních systémů.

U nás vyšlo:

  • 1984 - nakladatelství Volvox globatar, 1998, Praha
  • 1984 - Praha: Naše vojsko, 1991 (přeložila Eva Šimečková, doslov Milan Šimečka)
  • Barmské dny - nakladatelství Volvox globator, 1998, Praha (přeložila Zuzana Šťastná)
  • Farářova dcera - Praha: Volvox Globator, 2000 (přeložila Kateřina Svobodová)
  • Farma zvířat - nakladatelství Práce, 1991,Praha (z anglického originálu Animal Farm, 1979)
  • Farma zvířat - Praha: Aurora, 2000 (přeložil Gabriel Gössel, doslov Ladislav Nagy, ilustrace Martin Velíšek)
  • Hold Katalánsku - Praha: Odeon, 1991 (přeložil Gabriel Gössel, doslov Gabriel Gössel)
  • Nadechnout se - Praha: Odeon, 2003 (přeložil Petr Kopecký)
  • Na dně v Paříži a Londýně - nakladatelství Votobia, 1996, Olomouc(druhé vydání)
  • V břiše velryby, esej o Henrym Millerovi - edice Malá díla, nakladatelství Votobia, 1996, Olomouc
  • Úpadek anglické vraždy a jiné eseje - nakladatelství Votobia, 1995, Olomouc (z anglického originálu Decline of English Murder anad Other Essays, 1965); seznam esejů: Úpadek anglické vraždy, Poprava, Výsada kléru, Jak umírají chudí, Rudyard Kipling, Raffles a slečna Blandishová, Charles Dickens, Umění Donalda McGilla, Poznámky o nacionalismu, Proč píšu.
  • Uvnitř velryby a jiné eseje - nakladatelství Atlantis, 1997, Brno

Elektronické verze orwellových knih, esejů a článků v češtině:

Vybrané citáty:

"Dokud nebudou lidé uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými." (citát z knihy 1984)

"..........nakonec prohlásí, že dvě a dvě je pět a člověk tomu uvěří ......... dříve nebo později to začnou tvrdit; vyžaduje to logika jejich postavení. Jejich filozofie mlčky popírá nejen platnost vlastní zkušenosti, ale samu existenci vnější skutečnosti. Vrcholem veškerého kacířství je zdravý rozum. A nejúděsnější na tom všem není, že člověka mohou zabít za to že smýšlí jinak, ale to ,že by mohli mít pravdu. Koneckonců jak víme, že dvě a dvě jsou skutečně čtyři? Anebo že působí přitažlivá síla? Anebo že minulost je nezměnitelná? Jestliže minulost i vnější svět existují pouze ve vědomí a jestliže vědomí samo je kontrolovatelné - co potom?........." (opět citát z knihy 1984, kde vládnoucí režim nejen lidi zabíjel ale dokonce "vaporizoval" což znamenalo i smazání všech záznamů o nich, z čehož vyplývalo, že tito lidé ani nežili, takže je režim ani nezabil. Tímto způsobem mohli změnit i minulost. Tento román byl napsán v roce 1950 takže mazání minulosti se zde dělo složitým "papírováním", bohužel v blízké budoucnosti, nebo dokonce už dnes je to možné pouhým stisknutím tlačítka na počítači.)

"Kdyby bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si, dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji. Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti." (do třetice citát z románu 1984)

 

Farma zvířat

          Farma zvířat je v rámci světové literatury 20. století ojedinělá zejména svou formou - jedná se totiž o bajku, která vypráví o farmě, na které se vlády ujala zvířata. Plna nadšení stanovila své principy, které měly formovat celé společenství. Vlády nad farmou se brzy ujímají - jako nejchytřejší - prasata. Co ze začátku vypadá jako ideálně fungující společnost, která ukazuje šokovanému světu, že to vše "může jít jinak", se pozvolna stává ještě horším otroctvím pro podřízená zvířata. Nejdříve prasata začnou bojovat mezi sebou - lehce poznáváme narážku na souboj Trockého a Stalina. No a poté se již setkáváme se systémem "rovných" a "rovnějších". Ke každému z pravidel se dodávají doplňky - pokud platilo "Žádné zvíře nebude spát v posteli," nyní zákon zní: "Žádné zvíře nebude spát v posteli s prostěradly." A tak se za pomoci oblbování, výhrůžek a slibů stává tyranie prasat horší, než kdy byla tyranie člověka. Vše vrcholí návštěvou sousedních statkářů na farmě, kdy ti konstatují: "My máme své podřazené třídy, vy máte své podřazené druhy," a "nikdy nebylo vykořisťování tak efektivní jako zde, máme se co učit". Osel Benjamin byl jako jediný od začátku pesimista. Prasata se statkáři hrají (a podvádějí všichni) poker a Benjamin už nemůže rozeznat, kdo je kdo. "Revolucionáři" splynuli s těmi, které chtěli zničit...
          Ve své době, kdy byla komunismem nadšena i řada známých tváří a výpovědi emigrantů byly vydávány za výplod antikomunistických centrál, neváhali mnozí "intelektuálové" označit knihu za objednávku reakčních kruhů, ačkoliv Orwell byl vždy přesvědčeným socialistou. Jenomže také demokratem, který nenáviděl lhaní ve jménu propagandy a který se (oprávněně) bál zdiskreditování myšlenek socialismu právě vládou rudoarmějců, která se zvrhla v oligarchickou nadvládu byrokracie - "vylepšený" systém vlády v SSSR a jeho satelitech, který ve skutečnosti neměl s komunismem nic společného. (Ovšem na druhou stranu si Orwella "přisvojovali" i mnozí antikomunisté - Orwell bojoval proti totalitní "degeneraci" komunismu, nikoliv proti jeho idejím jako celku.) Podobná teorie je jasně vidět i v jeho nejslavnějším díle - románu 1984, který byl i zfilmován.

1984

      Zejména touto knihou získal (ač posmrtně) svou slávu a bývá spolu s Huxleym a Kafkou označován za proroka naší doby. Hlavní hrdina, Winston Smith, pracovník na ministerstvu pravdy (zabývajícím se falšováním historie), žije v roce 1984 v Londýně, který je hlavním městem Územní oblasti jedna, třetí nejlidnatější provincie velmoci Oceánie. Oceánii (kromě ní existují už jen dvě další velmoci - Eastásie a Eurásie, všechny tři spolu neustále bojují a ve všech jsou podmínky stejně strašné) vládne Strana. O dodržování zásad Angsocu, oficiální doktríny Strany, se stará ideopolicie. Obludná organizace, která sleduje pohyb všech členů Strany 24 hodin denně. Vládne Velký Bratr, který Stranu řídí svou nekonečnou moudrostí. Jeho oči vás pozorují odevšad - Velký Bratr tě sleduje. Vládnoucí Strana je rozdělena na dvě části, Vnitřní stranu, která stát řídí (2%), a Vnější stranu, která se stará o jeho chod (asi 13%). Obrovský zbytek tvoří "proléti", lidé-zvířata, žijící spíš v slumech, nestarají se o nic, jen jak mít peníze na pivo, sex a loterii. Zatímco Strana u svých členů postupně odbourává rodinu (děti jsou vychovávány, aby špehovaly vlastní rodiče, k fanatické nenávisti k ideozločincům) - sex, který není za účelem plození dětí, je považován za zločin; proléti se množí jak králíci. Právě do prolétů vkládá později Winston svou naději ve změnu, ovšem sám musí konstatovat, že zde je přání otcem myšlenky. "....dvě tlusté ženy se zmocnily pánve a snažily se ji jedna druhé vyrvat z rukou. Nakonec se jim podařilo utrhnout rukojeť. Winston je znechuceně pozoroval. A přece, i když to trvalo jen chvilku, jak téměř děsivá síla zazněla z toho výkřiku těch několika hrdel! Copak nemohou někdy takhle zařvat kvůli něčemu závažnějšímu? - Dokud nebudou uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými........"
          Winston se rozhodne psát si deník. To není trestné - trestné už dávno není vůbec nic, protože neexistuje žádný soud, ani žádný zákon. Je však jisté, že trestem by bylo alespoň 25 let v táboru nucených prací, nebo rovnou smrt. Největším zločinem je totiž ideozločin - provinění se špatným myšlením. Už špatná myšlenka znamená smrt. Nevíte kdy, ale na tom nezáleží. A až vás dostanou, nebudete jen tak zabiti. Nestačí se ke všemu přiznat, zradit všechny a všechno. Musíte uznat, že jste se mýlili, že pravdu má Strana a vy jste byli nemocní. Že 2 + 2 se nemusí rovnat 4. Že pokud Strana říká, že je to pět, opravdu to je pět. A nestačí to říct, musíte tomu úplně věřit a milovat Velkého bratra. Představu si můžete vytvořit ze tří oficiálních hesel Strany:

VÁLKA JE MÍR
SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA

Z Winstonova vyprávění se dozvídáme o katastrofálním stavu ekonomiky, o hrozné životní situaci lidí, o vše prostupujícím udavačství, o ničení lidského myšlení. A také o přepisování historie, procesu, který zajišťuje odvěkou vševědoucnost Strany. Pokud byla řečena nepravda, nebyl problém dotyčný záznam přepsat. Heslo Strany zní: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Winston je jediný, kdo neztratil rozum - jediný, kdo se (bláhově) domnívá, že fakta se nedají změnit, že slunce je slunce, a dva a dva čtyři. Neumí vlastně používat doublethink - schopnost zároveň a opravdově věřit dvěma protikladným faktům, a přitom tuto schopnost převést do podvědomí. Ale zpět k ději. Poznáváme Winstonovy známé (přátele už nikdo nemá) - sousedy Parsonsovy, lingvistu Syma, a na dvouminutovce Nenávisti (podobně i Týden Nenávisti - pronásledování ideozločinců, zrádců a goldsteinistů) O'Briena. Tento člen Vnitřní strany je Winstonovi podivně sympatický - je to někdo, s kým se dá rozumně mluvit. Později dostává Winston od dívky, o které byl přesvědčen, že jej špehuje, a chce udat ideopolicii, lístek se slovy: Miluji tě. Je to pro něj šok, ale brzy se z nich stává milenecký pár. Ukrývají se při svých schůzkách kde mohou, až se nakonec "usadí" v prolétské čtvrti nad podivným starožitnictvím. Nedlouho poté se Winston dozvídá o tom, že mytické Bratrstvo, podzemní společnost bojující proti Straně, skutečně existuje. Jeho hlavou má být sám Goldstein (kdysi za revoluce nejbližší spolupracovník Velkého Bratra, který zradil myšlenky Angsocu, chce zničit Oceánii, příšerný netvor, bojující proti lidstvu jako takovému - toť oficiální propaganda). Jeho Knihu musí také každý člen Bratrstva přečíst. Winston opravdu Knihu dostává (od O'Briena, který patří k Bratrstvu) a čte ji s vědomím, že to není vlastně nic nového, jen jeho myšlenky, ale lépe setříděné. Kniha vysvětluje historii, taktiku Strany, jak se udržet u moci a další skutečnosti "......Kdyby bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si, dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji. Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti........". Ovšem když se dostává k oné hlavní otázce - co je motivací, která je prvotní příčinou toho všeho a která je natolik přesvědčivá, že moc je členům Strany přednější než vlastní pohodlí, Orwell od odpovědi utíká a nakonec se jí nedočkáme. Asi je to dobře, protože naštěstí nic takového jako absolutní zlo či moc není, a tak by jakákoliv odpověď nemohla čtenáře uspokojit. Winston totiž Knihu ani dočíst nemůže - do pokoje vráží ideopolicie pod vedením pana Charingtona, milého starožitníka, který byl ve skutečnosti agentem ideopolicie a Winstonovi s pohrdáním řekl, že byl sledován od úplného začátku.
          Po zatčení je převezen na Lamini (Ministerstvo lásky v newspeaku - jazyk, jehož úkolem je potlačit oldspeak, obecnou angličtinu; jazyk, ve kterém už nebude možné mluvit "špatně". Svoboda, právo, náboženství, tato slova již newspaek nebude obsahovat, vůbec bude zjednodušen na primitivní mluvu, která nebude vůbec schopná vyjádřit něco proti Straně či snad ještě argumentovat). Lamini je obrovským komplexem zejména podzemních prostor, kde jsou vězněny ohromné spousty lidí vinných ideozločiny. Winston zde ke svému překvapení nachází i Parsonse, kterého udala vlastní dcera na základě mluvení ve spaní (a Parsons tomu opravdu věří - ještě je na ni pyšný). Stále bláhově doufá, že dostane žiletku, šance rychlé smrti byla jediná, kterou mohl alespoň někdy očekávat člen Bratrstva. Přichází si pro něj O'Brien a Winston poznává, že O'Brien dávno působí na Lamini. Útrapy ve sklepeních ministerstva trvají velmi dlouho a jsou přerušovány rozhovory s O'Brienem, proti němuž Winston postupně ztrácí všechny argumenty."..........nakonec prohlásí, že dvě a dvě je pět a člověk tomu uvěří ......... dřive nebo později to začnou tvrdit; vyžaduje to logika jejich postavení. Jejich filozofie mlčky popírá nejen platnost vlastní zkošenosti, ale samu existenci vnější skutečnosti. Vrcholem veškerého kacířství je zdravý rozum. A nejúděsnější na tom všem není, že člověka mohou zabít za to že smýšlí jinak, ale to ,že by mohli mít pravdu. Koneckonců jak víme, že dvě a dvě jsou skutečně čtyři? Anebo že působí přitažlivá síla? Anebo že minulost je nezměnitelná? Jestliže minulost i vnější svět existují pouze ve vědomí a jestliže vědomí samo je kontrolovatelné - co potom?........." I Bratrstvo a Kniha mají být pouhou kamufláží ideopolicie. Vše končí Místností 101. Každý ví, co ho v ní čeká - něco horšího než smrt. Něco, co vám přetaví mysl a způsobí, že budete schopni porozumět světu Strany. Pro Winstona jsou to krysy... Ale přes všechny argumenty O'Briena čtenář stojí na straně Winstona, i když ten se nemá jak bránit, je postaven do situace, kdy je mu řečeno, že vlastně ani neexistuje. Ale jeho (už zoufalé): „Něco vás přemůže, život vás přemůže," je výrok, který každého člověka oslovuje, protože je lidský.
          George Orwell nejen knihou 1984 dokázal budoucnost velmi dobře předpovědět - své dílo napsal v roce 1949, nikdy nebyl v Sov. Svazu a satelitní země v tuto dobu padaly komunistům do náručí. Naštěstí realita nebyla nikdy tak krutá. V knize je řečeno: „Pokud chcete vidět obraz budoucnosti, představte si botu dupající po lidské tváři - navždy." A opravdu, O'Brien Winstona "předělá". Je propuštěn, nemusí už pracovat a jen čeká na svou smrt, protože ví, že se na něj nezapomnělo. V okamžiku, kdy dojdou zprávy o obrovském vítězství, už chápe - miluje Velkého bratra - a je zastřelen do týla...
          Zatím u nás platí, že 2+2=4 (I když - do jaké míry? Co pokud nám v reklamách řeknou, že u firmy XXX dostaneme slevu, pokud budeme tvrdit, že je to šest?), a nemusíme se bát ideopolicie, která by nás sledovala na každém kroku (nebo o tom zatím nevíme, ale možnosti sledování např. z družic začnou být dříve nebo později neomezené). Totalitní systémy, ale ve své podstatě vládnou ve všech zemích. Proto si nemysleme, že Orwellovy knihy nejsou aktuální - jen proto, že stalinismus padl, není svět svobodný - názvy a prostředky se mění a cíl zůstává stejný. Orwellův boj s "větrnými mlýny" nesvobody, demagogie a vzletných frází, které v sobě skrývají smrt, je namířen proti všem lžím a utlačování, a proto bude mít co říct i následujícím generacím. Ani jeho touha po spravedlivé společnosti, která jasně vystupuje na povrch zejména v jeho esejích, není "zastaralá". Situace, v níž se naše globální společnost nachází, je hrozivá - odstranění nejkřiklavějších sociálních nespravedlností z Evropy se stalo ve skutečnosti jen jejich přesunutím do třetího světa, mimo naše zorné pole. Tuto skutečnost si Orwell uvědomoval už na počátku 40. let! V eseji o Kiplingovi čteme toto: „...všichni žijeme z toho, že okrádáme asijské kulie, a ti 'osvícení' mezi námi svorně tvrdí, že by kuliové měli být osvobozeni. Avšak naše životní úroveň, a tudíž i naše 'osvícenost' vyžadují, aby to okrádání pokračovalo. Humanista je vždycky pokrytec..." Připočtěme postupující devastaci planety a střetávání civilizací, které se odmítají navzájem snášet. Existuje pro nás ještě vůbec nějaká šance?

Hold Katalánsku

V této knize Orwell píše o svých zážitcích ze španělské občasnké války, kde bojoval jako dobrovolník na straně Republiky. Po příjezdu do Barcelony podlehne revoluční atmosféře a vstoupí do milice POUM (Partido Obrero de Unificacion Marxist - Sjednocená marxistická dělnická strana), anti-stalinistické socialistické strany, záhy se dostává na frontu, kde zjišťuje, že Španělé jsou velmi špatní bojovníci, nepřátelské postavení je 700 metrů daleko, zbraně jsou k nepotřebě, dělostřelectvo neexistuje a hlavním nepřítelem je zima. Místo krvavých střetů se do unavení účastní politických debat a sporů. Jak přesvědčivě líčí ve své knize, v republikánském táboře probíhaly spory, které později přerostly doslova v "občanskou válku v občanské válce". O co vlastně šlo? O střet mezi komunisty (+ liberálové, maloburžoazie, pravicoví socialisté) a anarchisty (+ odbory, POUM a levicoví socialisté). První se snažili (jakkoliv se to může ze strany komunistů zdát paradoxní) potlačit revoulční hnutí s tím, že je "nejprve je nutné vyhrát válku"; druhá strana byla přesvědčena, že se nevyplatí bojovat za demokracii, která byla pro ni (stejně jako fašismus) jen jinou formou kapitalismu. Na frontu v oblasti Huescy a Léridy se dostal na přelomu prosince 36 a ledna 37. Zůstal tam do konce dubna a po návratu do Barcelony zažil šok. Město, jež se zdálo být baštou revoluce se změnilo k nepoznání. Vrátili se žebráci, na základní potraviny se stojí v dělnických předměstích dlouhé fronty a v centru fungují luxusní restaurace a cukrárny. Na počátku května se rozhořely pouliční boje, byla i řada mrtvých. Celkově vše směřovalo k posílení vlivu komunistů a potlačení POUM. Orwell se vrací na frontu, ale zanedlouho je zasažen zbloudilou kulkou - čistý průstřel krku. Jako zázrakem (ať už jde o zranění samotné nebo lékařskou "péči") se uzdraví, ale už není ani pomyšlení, aby se vrátil na frontu. Musí ale ještě podstoupit byrokratické kolečko, aby získal propouštěcí doklady. 15. června odjel na frontu, a když se vrátil, zjistil, že POUM byla téhož dne potlačena, prohlášena za bandu trockistických zrádců ve Francově žoldu, vůdci postříleni a všichni, kdo s ní měli cokoliv společného, uvězněni. To se stalo i mnoha Orwellovým spolubojovníkům, on sám se musel týden skrývat po Barceloně a nakonec se mu jen tak tak povedlo dostat se ze Španělska.
Od těchto zkušeností se pak odvíjí Orwellův hluboký despekt ke stalinskému komunismu, nenávist ke všem typům totalitárních systémů, ale také prohloubené přesvědčení o správnosti socialismu. Zde se také rodí budoucí idea "přepisování historie"... Autentické zážitky z bojů na frontě i ze zázemí jsou podány čtivým, zpravodajským způsobem a střídají se s šíře pojatými úvahami o politice a levicovém hnutí, o způsobu, jakým o válce informovala média ve Španělsku i jinde, o zájmech velmocí a podobně.

Farářova dcera

Tento méně známý Orwellův román se zabývá zejména kritikou sociálních problému v Anglii 30. let. Hlavní hrdinka, Dorothy Hare, 28-letá dcera anglikánského faráře, doslova "žije vírou". Pracuje pro svého despotického otce a církev s obrovským vypětím, ale bez valných účinků. Lidé se od náboženství odvracejí, věřící se tříští na vzájemně se potírající frakce. Snad právě vyčerpání způsobí, že Dorothy se objeví po osmi dnech v Londýně se ztrátou paměti. Netuší kým je, ani co má dělat. Víceméně náhodou se přidá k trojici tuláků, kteří míří na venkov, kde se chtějí dát najmout coby trhači chmele. Práce je to těžká a vyčerpávající. Nakonec ale připadne na noviny, kde narazí na svou fotku a vzpomene si na svůj předchozí život. Po návratu do Londýna (protože to vypadá, že otec se k ní již nehlásí) se pokouší najít práci, ale bez úspěchu. Jakmile utratí všechny peníze, začíná žebrat. Nemá kde spát, nemá co jíst... Zachrání ji její bohatý bratranec, který ji dohodí místo učitelky na soukromé škole. Podmínky v nichž se Dorothy octne, jsou strašné - děvčata jsou nucena učit se nazpaměť nepotřebné poučky a přepisovat nesmyslné kompozice, místo aby se rozvíjelo jejich myšlení či talent. Když se Dorothy snaží změnit styl výuky, narazí na naprostou ignoranci rodičů, kteří striktně vyžadují "praktické dovednosti" a navýš jsou nesmírně prudérní (Shakespear je podle nich nemravný a proto se již dále nemá číst). V ubíjející atmosféře stráví půl roku, poté je vyhozena, ale naštěstí se přesně ve stejnou dobu změní situaci v jejím rodném městečku, takže se může vrátit domů. Rychle se vrací do zaběhaného kolotoče - ale zároveň se ztrátou paměti ztratila svou víru a tak ji rituály a církev připadají prázdné a zbytečné.
Kniha sama o sobě není nijak zvlášť dobrá. Ale strhující popis prostředí, které je nám vzdáleno jen 70 let nutí k zamyšlení. Ať už jde o vykreslení komunity londýnských žebráků nebo naprosto otřesné poměry na soukromé škole. Čtěte tuto knihu tedy spíše jako sociální reportáž... A možná si uvědomíte paralelu i s dnešní situací...

Nadechnout se

Orwellův méně známý román z roku 1939, v češtině vydávaný vůbec poprvé, zachycuje život v Anglii před 2. sv. válkou očima pojišťovacího agenta George Bowlinga. Jde o průměrného obyvatele středoanglického předměstí s průměrným platem a nadprůměrnou váhou  - má přezdívku Tlusťoch. Byť je navenek typickým příslušníkem středního stavu, se společenskou realitou se nedokáže vyrovnat. Také se zcela míjí se světem manželky Hildy a svých dvou dětí. Banální příhoda z ulice nasměruje jeho myšlenky do zapomenutého dětství, starého nezkaženého světa klukovských radovánek, a nakonec v sobě nachází dost odvahy na to aby svůj útěk do rodného kraje zrealizoval. Namísto krajiny dětství však nachází průmyslové město, které je mu naprosto cizí. Zpět k rodině ho přivede fingovaná zpráva o manželčině nemoci. Strach z blížící se války a hlavně toho, co přijde po ní - uniformní společnosti, kde bude jakákoliv odchylka od normálu krutě trestána - je v podstatě leitmotivem knihy, která je zároveň prošpikována řadou vtipných ironických komentářů. George Orwell i v tomto pozoruhodném a stéle aktuálním díle předvídal kam směřuje moderní svět a jakou má civilizace šanci na přežití.

.

Na dně v Paříži a Londýně

Autobiografické líčení života na samém dni společnosti je rozděleno do dvou částí - pobyt ve Francii, kdy se Orwell dostane na mizinu a následně asi měsíc bez práce za obdobných podmínek v Anglii. Zajímavější mně přišla první část, v níž popisuje zejména své zkušenosti z práce poskoka (plongeur) v luxusním hotelu - dělá všechny podřadné práce, od umývání nádobí, přes krájení zeleniny až po přípravu jednoduchých jídel - to vše za minimální mzdu a v nelidských podmínkách. Popisuje rub velkých hotelů a restaurací, neuvěřitelnou špínu panující v kuchyních, rozkrádání na všech úrovních personálu, povýšenost a sprostotu číšníků...
V Anglii se pak toulá po venkově, žebrá v Londýně... Vyprávění je zpestřeno drobnými, přesnými portréty různých podivných existencí, se kterými se setkává, nechybí ani docela humorné historky. Přesto však je sociální volání naprosto jednoznačné..

Barmské dny

Východiskem románu jsou autorovy vlastní zážitky z několikaletého pobytu v Barmě (služba u Indické královské policie v letech 1922 - 1927). Nositelem jistých autobiografických rysů a především tlumočníkem Orwellových názorů v románu je hlavní hrdina John Flory. Autobiografický charakter knihy bychom ale neměli přeceňovat - ačkoli ho do jisté míry sugeruje už sám titul, který může vzbuzovat poněkud zavádějící očekávání popisu přechodné etapy v životě autora (srov. závěrečnou sebevraždu hlavního hrdiny). Orwellova minulost a konkrétní zkušenost se v knize jistě odráží i v některých Floryho biografických datech, zásadnější je ale asi odraz této zkušenosti v jeho postoji k situaci v Barmě, ve znázornění pozice levicového intelektuála v prostředí hrstky konzervativně naladěných Angličanů - úředníků, důstojníků a zaměstnanců britských firem, vesměs příslušníků středního stavu; v zachycení osobní krize hrdiny, která odtud pramení...

Syžet i kompozice románu jsou poměrně jednoduché. S výjimkou nekomplikované retrospektivy (Floryho minulost; minulost Elizabeth Lackersteenové a důstojníka vojenské policie Verralla jako součásti jejich charakteristiky) a paralelního zachycení některých synchronních událostí plyne vyprávění lineárně, s minimem epizod (výrazná je vedlejší linie intrik domorodého soudce U Pchou Ťina, která motivuje mimo jiné závěrečnou sebevraždu hlavního hrdiny, dále historie poměru Elizabeth s Verrallem, která se Floryho zájmů také bezprostředně dotýká). Můžeme mluvit i o poměrně „komorním“ charakteru románu. V barmském městečku Ťjauktamtě, kde Flory jako zaměstnanec britské dřevařské firmy žije a kde se odehrává děj, je kromě něho jen sedm dalších Angličanů (nepočítaje Elizabeth a později Verralla, kteří přijíždějí jako noví), indický doktor Vérasvámí, navzdory ostatním Britům jediný Floryho přítel - a výraznější roli v románu hraje ještě několik málo Barmánců (U Pchou Ťin a jeho manželka Ma Kchin, Floryho sluha Kou S´la a milenka Ma Hla Mei). Ostatní domorodci jsou víceméně nerozlišení, ale i většina Angličanů, s nimiž se Flory setkává téměř výhradně v klubu, je charakterizována jen zhruba, několika málo rysy, které mají svůj význam pro obecnou charakteristiku situace v městečku z Floryho pozice (a odtud i situace v Barmě vůbec), případně pro další rozvíjení syžetu.

Tématem knihy je Floryho osobní krize, krize intelektuála, který se názorově rozchází se svým konzervativním, průměrným a strnulým okolím, je svými nekonvenčními názory (kritika britského kolonialismu, respekt k domorodcům) v tomto prostředí diskreditován a cítí se velmi osaměle. Jeho problém je přinejmenším zpočátku problémem intelektuálním a morálním: je jím absence partnera k dialogu, nemožnost (či nedostatek odvahy) otevřeně se kriticky vyjádřit. Apatii, do níž Flory časem sklouzl, rozbíjí příjezd mladé dívky Elizabeth, která v prostředí Ťjauktamty působí na první pohled nekonvenčně. Flory do ní začne tvrdošíjně projikovat svou představu citlivého a vnímavého intelektuálního partnera, jehož mu dosud „suploval“ Vérasvámí, veliký a nekritický obdivovatel všeho britského, který ale jako Ind nemá mezi Angličany přístup a který díky svému vzdělání i obdivu k Anglii na druhé straně nepatří ani mezi domorodce. Až po delší době Flory pochopí, že do Elizabeth vkládá něco, co v ní naprosto není. V té chvíli pro něho ale už neexistuje cesta zpět, zoufale ji miluje bez ohledu na její snobismus, předsudky a (nedostatečné) intelektuální kvality, je pro něho jedinou možností úniku dosavadní prázdnotě. Uchází se o ni se střídavými úspěchy; téměř jistý sňatek mu nakonec překazí scéna, kterou zinscenuje U Pchou Ťin, soupeřící s Vérasvámím. Zdiskreditovaný Flory Elizabeth definitivně ztrácí a spáchá sebevraždu.

Recenze na: 1984, Farma zvířat, Farářova dcera, Hold Katalánsku a Na dně v Paříži a Londýně jsou převzaté od Adama Zbiejczuka, adamm@rawthings.com, http://www.pismak.cz/knihomolna/orwell/,
Recenze na Barmske dny je částečně převzatá ze stránky http://aluze.hyperlink.cz/99_01/orwell.html

http://odpor.wz.cz

http://mujweb.cz/www/odpor